Květen 2008

Sama,samotinká v ...

31. května 2008 v 18:01 | Slečna A.
Trpím neuvěřitelnou nudou. Sakra.
Nic se tady v tom debilním městě neděje.A když už jo ,tak beze mě.
Kámoš mi zrovna vyprávěl zážitky z hip hopového koncertu na který sme nejela kvůli toho ,že sme měla být pryč.Ale nebyla...taťkovi je špatně.
Taky sem dneska mohla jet na disku.Ale nejedu...Mám zarach ,nebo něco na ten způsob.
A tak jenom sedím doma.Chodím ven s lidma ,které vůbec nezná a ,které ani znát nechci a v podstatě mě dost otravujou.
Včera sme potkala nějakou partu kluků a tak sme s nima byla asi hodinu venku. Jenom tak... A nebyla to vůbec sranda. A bylo to divný. většina těchhle partiček je dost zábavná ,nebo alespoň drsná...nebo něco. Ale tihle byli prostě nudní.
Od jednoho u nich sme pak obdržela nabídku k chození doprovázené dlouhým přemlouváním. Děkuji ,nechci.
Chci jenom usnout a už se neprobudit...
A jet na tu disku,kde bude McVysněný....Božé sem debilní slepice ,ale já ho chííííí (alespoň vidět).

Thimspo pro dnešek

31. května 2008 v 17:46 | Slečna A.

Pomalu ...ale jednoduše

30. května 2008 v 13:42 | Slečna A.
si vyděláte ,když se registrujete přes tenhle odkaz...
A nezapomeňte mě pls uvést ,jako toho ,kdo vás k tomu přivedl.
Sem tam jako MissNitricAcid.
Info-Mail.cz - český eReklamní systém

Vctoria

30. května 2008 v 8:38 | Slečna A.
I love Vicky....And what about you???

Jak mám říct,že už to fakt nemůže být horší???

30. května 2008 v 8:15 | Slečna A.
Takže....
Kde mám asi začít???Za tu dobu ,co sme tu nebyla se toho stalo celkem dost. Ale asi nej... událostí je moje domácí vězení ,tedy home arest. K tomu mám jediný komentář Aááááááááííííííééééé Doprdelééééééééé!!!!Totálně mi to zkazilo plány na tenhle výkend. Takže přece jenom budu okopávat záhonky....
Navíc sem si říkala ,že když budu fakt srááááášně moc pylná a budu na té pitomé chalupě pomáhat,třeba to ještě nějak ukecám...Možná.Kdybych ovšem nedostala zánět středního ucha.Opět.
Takže tu teď sedím s nevyčištěnýma zubama,cucám jakousik pitomost přes brčko a mám chuť umřít.
Miluju vás.

I am Sorry

29. května 2008 v 18:19 | Slečna A.
Zlata moje sorrrryyy!!!
Miluju vás ,ale mám zaracha....éééé....:D

Jak zkutečně vypadá bulimie???

26. května 2008 v 19:20 | Slečna A. |  Bulimie
Takhle to většinou začíná. Rozhodnutí shodit pár kilo, zhubnout do plavek...
Nastoupí dieta, z jídelníčku se vyřadí nejdřív jídla tučná, sladkosti apod...nastoupí běhání, sklapovačky...jenže ono to nejde tak, jak by "mělo", tak se ubere ještě více z jídelníčku, žádná večeře, více ovoce a mléčných výrobků. Km se běží víc, sklapovačky se provádí nejméně 3x denně. Oči vidí mnohem hubenější holky, zrak porovnává, hodnotí a všichni jsou samozřejmě o dost hubenější. Přijde zlost, smutek, deprese...v hlavě zní hlas: ty tlustý prase ubohý, podívej, jak vypadáš...a z jídelníčku "prase" vyškrtne oběd, snídani...a dává přednost BIO výrobkům, ovoci a zelenině. Najednou si okolí začne všímat pohublosti...a ptá se:Nezhublas?Kolik vážíš? Tázaná tvrdí, že je to blbost a že nemá ponětí, kolik kg má...a lže, páč se váží nejméně 3x denně.Začně také nosit volná trika,aby nebyla tak na očích...Den co den kouká do zrcadla a nesnáší se...vidí, jak moc je "tlustá" a ohmatává si neexistující špeky, ale jediné, co cítí jsou žebra a kosti...přemáhá svou chuť k jídlu..jídlo je její nepřítel i nejlepší kámoška. Noc co noc, pokud usne, se jí zdá o jídle, vzbudí se a má hlad, ale nesmí, jinak by "nabrala 10 kilo a odtékal by z ní tuk"...Stydí se za své promodralé ruce, nehty se lámou, vlasy padaj, neustálá únava...a dokola a zase znovu se nenávidí se víc a víc...jednou to nevydrží a nakoupí si nákup...čokolády, saláty, chipsy...vše, co si tak dlouho odpírala...než dojde domů, tak polovinu sní...doma to dorazí, ale to nestačí...vybílí ledničku...a pořád chce víc...vezme puding v prášku, cukr, kypřící prášek a jí, necítí tu "chuť, hlavně, že jí...a pak je jí zle...zhroutí se na podlahu a brečí, hnusí se sama sobě, jak selhala...Doplazí se na záchod a vše vyzvrací, tělo se bouří a po čele stéká pot a z očí kanou slzy...a osoba si řekne, že je fajn, jíst a hubnout...den co den se takto mučí, někdy nejí 3 dny a pak se 5 dní přecpává a zvrací...a říká si, že už nikdy...spláchne, umyje obličej a za 2 hodiny jde znova...je nevrhlá na okolí, když se "staraj!-"mě nic není". Při rodinné večeři se jí nahrnou zvratky do úst, omluví se a pustí kohoutek, aby nebylo slyšet dávení...už nemusí ani použít prsty, stačí se předklonit a jde to ven...a váha kolísá...a znovu mučení a střídání A a B.Po dlouhé době se to může profláknout, člověk chce osobě pomoci, ale osoba si nepřizná, kde je pravý problém, osoba má jediný problém: je hnusný tlustý prase...
Nepoznáváte se v tom???

Slečna opuštěná ,zklamaná a bez ideálů

26. května 2008 v 16:04 | Slečna A.
A zase máme před sebou celý týden.
Co nám vlastně pomáhá přežít těch pěd dní plnýc stresu,poviností a učení...že by víkend???
A chcete vědět ,jak strávím ten svůj já? Pravděpodobně okopáváním záhonků a sekáním trávy na místě ,které ze srdce nenávidím. Na chalupě. Nechci tam jet...Ne snad pro to ,že by se mi nechtělo vykonávat tyhle bohulibé (a hlavně matcelibé) činnosti (i když to je taky důvod...) ,ale hlavně pro to ,že sem tam od dědovy smrti ještě nebyla. Sem možná totálně necitlivá a cinická a to všechno ,co mi mamina předhazuje.Ale tohle je zkrátka moc.Moc vzpomínek.Moc citů.Moc slz patřící mé babičce ,kterou miluju...snad nejvíc na tomhle světě.
Ale co jiného mi zbývá? Už se tomu vyhýbám 3 týdny a dýl už to asi nepůjde. Nepomůže mi ani to ,že tentokrát mám šanci prožít jeden z těch perfektních víkendů ,které vám fakt dodají sílu do šedivýh všedních dnů.Sem pozvaná na diskotéku s partou McOkonalého. Tohle se zkrátka neodmítá...Ale já budu muset. Je mi toho fakt do breku...Ale to asi chápete.
A ještě jedna věc. Jeden z nejperfektnějších lidí,co znám se rozhodl odejít z naší třídy. Nechci být opuštěná... Tak zoufale se snažím nebýt sama.A lidi odchází a je jim úplně jedno ,že na ně křičíma ť mě neopouští....

První zmínky

25. května 2008 v 9:59 | Slečna A. |  Anorexie
První zmínka o dívce, která zemřela dobrovolně hladem se objevuje ve 14. století. Svatá Kateřina ze Sieny se starala o ženu s rakovinou prsu. Jednoho dne byla znechucena zápachem odumírající tkáně tak, že aby překonala pocity odporu, setřela z nemocného těla hnis a vypila jej. Té noci se jí zjevil Ježíš a vyzval ji, aby pila krev vyvěrající z jeho ran, což měla být útěcha pro její žaludek. Zjevení si vyložila tak, že nemůže jídlo trávit a nemusí do konce své ho života jíst. Ve středověku znamenalo vědomé odmítání stravy, že Kateřina našla vlastní duchovní zdroj potravy, úctu a víru v Boha. Od šestnácti let přežívala Kateřina pouze o chlebu vodě a čerstvé zelenině. Pokud byla donucena sníst něco více, jedla výhonky, které zapříčinily zvracení. Ve své víře v milost boží docílila toho, že byla přijímána králi, královnami a dokonce i papeži, aby jim radila v politických otázkách.
Sarah Jacobs, známá jako velšská hladovějící dívka, zemřela roku 1869 na hladovku, kterou si sama nařídila. Po deseti dnech, kdy nepozřela žádné jídlo, zemřela na vyhladovění.
Avšak první úmrtí v historii, jehož dokázanou příčinou byla mentální anorexie tak, jak ji známe z moderního pojetí medicíny, bylo zaregistrováno až v roce 1888 v Bristolu v Anglii. Ještě deset měsíců před svou smrtí byla K. R.zdravě vypadající dívka, která se snažila upoutat pozornost přátel. Bez žádného zjevného důvodu přestala jíst. Skončila v nemocnici, kde byla krmena rozmixovaným jídlem každé čtyři hodiny. Avšak dívka vynaložila velké úsilí na to aby nepožila ani kousek stravy. Umřela na podvýživu v nemocnici, mimo kruh svých přátel.
Další známou obětí poruchy příjmu potravy byla Ellen West. Vášnivá, skvělá dívka, která vždy chtěla vynikat nad ostatními. Snažila vyjádřit skutky svá niterná přání a touhu po svobodě. Navzdory své píli nemohla překonat překážky, které kladla ženám do cesty společnost začátku dvacátého století. Do svého deníčku napsala: "Mé myšlenky jsou věnovány výlučně mému tělu, jídlu a projímadlům." Ve třiceti třech letech spáchala sebevraždu požitím jedu po dni, kdy se najedla do sytosti, četla poezii a psala svůj deník. Mentální anorexie byla známá již v 80.letech 19. století. Hlavní rozvoj této nemoci byl však zaznamenán až v sedmdesátých letech minulého století rozvojem módního trendu hubenosti. Typickým příkladem oběti anorexie byla zpěvačka Karen Carpenter, jež zemřela v roce 1983 na srdeční selhání po dlouhodobém hladovění, v té době jí bylo třicet tři let. Ačkoliv jí byla zajištěna nejdražší v té době možná medicínská léčba, nemoc nad ní nakonec vyhrála. Její smrtí byl zpečetěn termín "mentální anorexie" pro diagnostiku poruchy příjmu potravy a byly zdůrazněny vážné následky této poruchy. Christy Henrich byla druhá nejlepší gymnastka v USA v roce 1989 a byla předurčena k reprezentování země v olympijském týmu pro rok 1992. Poté, co jí olympijský rozhodčí řekl, že musí zhubnout, aby mohla na Olympiádu, začala být posedlá hubnutím. V osmnácti letech musela z gymnastiky odejít kvůli podlomenému zdraví. Nikdy se do olympijského týmu nedostala. Zemřela dva roky po Olympiádě, ve dvaceti dvou letech. Její smrt upozornila veřejnost na zvýšené nebezpečí výskytu mentální anorexie u sportů orientovaných na vzhled sportovců, jako je gymnastika, balet a krasobruslení.
Uvedené příběhy dívek, které položily život za "ideální váhu" ukazují, že lze vyhladovět až k smrti. Děsivé na příbězích však není jen to, že se tyto dívky rozhodly dobrovolně skoncovat se svým životem. Ještě děsivější smutnější je zjištění, že minuly cíl, který je původně do spárů mentální anorexie dovedl Ať už se jednalo o získání úcty přátel, dosažení úspěchu a svobody nebo stanovených sportovních výkonů, dívkám se bez jejich vůle změnil původně dobře míněný záměr v sebevražedný nástroj. Aby nebyly tyto oběti mentální anorexie úplně zbytečné lze i nyní pro tyto dívky něco udělat. Poučit se z jejich příběhů a neopakovat stále tentýž mylný názor, že hladověním lze něčeho důležitého dosáhnout. Nelze, to už bylo v minulosti dokázáno mnohokrát. Naopak lze dokázat, že jde posílit své kvality i jinak tělo opravdu není všechno, že je tu ještě duch a duše a ty stojí také za povšimnutí.
Zdroj:http://ayu3ka.blog.cz/

Miluju pachuť tohodle světa i když všechno není vždycky fajn

23. května 2008 v 21:45 | Slečna A.
Ahojky zlata,
Zítra se tu asi neukážu.Jedu an jakousi taneční soutěž a budu tam prostě od rána až do večera. A nechce se mi tam...Dělá mi problém se před více jak 700lidí (účinkujcí) postavit natož dýbat a to ještě v přesně určenýh intervalech a .... radši nic.
Miluju vás.
A miluju knížku MY DěTI ZE STANICE ZOO. Je strašně pravdivá. Upřimná a bolavá. Je mi smutno z toho ,že to samé může potkat mě. A je mi smutno z toho ,že třeba nikdy nic podobného nepotká. Asi nechápete proč,proč mě sere ,že ze mě asi nikdy nebude feťačka přežívající ze dne na den. A nedivím se. Stejně si ale myslím ,že tihle lidi poznají zkutečný extrém života. Bloudí mezi rájem a peklem tak dlouho ,že si neuvědomují rozdíl. Chtěla bych to prožít ,ale pak to vrátit zpět,jako magnetofonovou desku a přehrát jí tím obvyklým "monotóním" životem.
A taky miluju svoji nejlepší kámošku ,která poslední dobou jenom chlastá shání trávu a utíká od tohodle světa s jednou totální pitkou ,která si myslí ,že když bude zároveň za děvku,borku a chďinku bude jí svět ležet u nohou...

A jednoho krásného dne zjistila ,že je potřebuje...

22. května 2008 v 13:58 | Slečna A.
Držím se...
Ale nepočítám kafe. Dneska sme měla dvě ,ale i tak je to myslím totálně v pohodě. Dokonce ani nemám hlad. Jenom se cítím trochu slabá...A víte ,co .Připadám si teď vlastně strašně fajn. Dělám všechno pro to,abych byla hubenější,hezčí...
Za chcvíli mám jít do do tanečního a moc se mi tam nechce. Máme se tam sejít všechny ročníky a trénovat na nějakou blbou soutěž ,co mi zabere celou sobotu...:( Přitom jí tak potřebuju na minimaturitu.Už zase sem to nechala na poslední chvíli a nestíhám. To sem prostě já. Slečna Na poslední chvíli.
Ale jinak je mi fajn,moc fajn. Miluju svoji třídu.Miluju lidi,které vídám každý den a miluju je čím dál tím víc. Připadá mi ,ajko by sme byli rodina.A to spolu nejsme od 1.třídy ,ale teprv 4.rokem. Když sem je poprvé viděla ,myslela sem ,že si nezapamatuju ani jména.Zapamatovala. A moc dobře a budu si je pamatovat až do konce života.Stejně ,jako tyhle super lidi bez kterých bych často byla totálně v prdeli.


Ellen Pompeo II.

21. května 2008 v 18:40 | Slečna A.

Dieta modelek

21. května 2008 v 18:30 | Slečna A.
1. DEN
• snídaně: 250g čerstvého ananasu
• svačina: 250g čerstvého ananasu
• oběd: 1 banán
• svačina: 250g čerstvého ananasu
• večeře: 1 banán

2.DEN
• svačina: 100g hroznového vína
• oběd: 4 kiwi
• svačina: 100g hroznového vína
• večeře: 3 kiwi

3.DEN
• snídaně: 200g hroznového vína
• svačina: 200g ananasu
• oběd: 4 kiwi
• svačina: 100g ananasu
• večeře: 100g hroznového vína a 2 kiwi

Hladovka

21. května 2008 v 18:26 | Slečna A.
Od dneška se připojuju k Creadině hladovce.
Budu se snažit do pátku,což nění moc ,ale přes výkend to asi nepůjde.
Napíšu vám ,jak to zvládám.

Název neznámý

20. května 2008 v 12:21 | Slečna A.
Dneska sem psala minimaturitu. Tedajenom z češtiny.A největší sranda je ,že je mi úplně jedno ,jak to dopadne.V tomhl si totiž věřím,ve slohu.Odevzdala sme to mezi prvníma.Ne ,že bych to nějak odbývala,ale najedno sem měla prostě pocit ,že z té třídy musím vypadnout ,nebo sr zblázním...A tak sem to udělala.Pak sem měla sice trochu výčitky ,ale přišůla za mnou učitelka a řekla mi ,že sem to napsala líp ,než většina maturantů.To potěší ,i když jí nesnášíte.
V břiše mi pořád poletuje milion motýlků a nejde se jich nijak zbavit.A vlastně ani neví ,jestli chci. Je to faj.Všechny problémy dou jako by mimo mě,jenom jeden nejde vymazat.Ale Pomalu mi začíná vybledat jeho obličej.Nevím jesti je to blbě ,nebo dobře.Ale stejně se cítím ,jako by mi tím unikalo něco důležitého.Pořád mám ,ale takový pocit ,jako,když na mě poprvé promluvil. Nejradši bych se rozletěla na milion malých kousků.Rozdělila bch ten svůj "pocit" do celého světa.
Včera mi brali krev.Nebrečela sem.Poprvé.
Je to divný pocit být už "velká holka".

Slečna A., MCvysněný a posraný život plný nespravedlivých věcí

18. května 2008 v 14:15 | Slečna A.
Svoje předcevzetí sem zplnila tak...na půl.Ne úplně ,ale ani sem to nepčřehnala.
Byla to pořádná dřina .Ale strašně krásná pořádná dřina. Běhala sem po place jako o závod, smála se opileckým řečem "úchylných" čtyřicátníků a cítila se prostě fajn. Jako součást jejich velké soudržné rodiny.Jako součást toho všeho.
Ze začátku sem se dost styděla.Úzkostlivě sem se snažila vyhnout asi padesáti párům na mě se upínajcích očí a nevylít u toho polívku.Postupem času mi to ,ale začínalo být čím dál víc jedno a dokonce se mi dařilo odpálkovávat narážky ožralých chlapů.
A pak byla najednou noc.A ticho.
Ne, ticho nebylo ani náhodou.
A možná taky proto sme se já a kámoška sme se vytratily. Původně sme mířily na disku,ale potkaly sme partu s kterou chodí ven.A chvíli sme kecaly...až byla najednou jedna v noci. Koukala sme do tmy ,třásla se zimou a naproti mě seděl kluk nádhernýma mandlovýma očima a smíchem ,který vás dotí se přiblble usmíat. Takový ten typ ,co je fakt hezkej na pohled a každá holka po něm slintá jenom kvůli vzhledu...Týpek o kterém vás baví snít ,ale chodit s ním je fakt nuda. A něco by lo jiný. Místo namyšlených,nebo povrchních blábolů,na které sem byla připravená přišel pravej opak.Sáááákrááááááááááááááááááááá sem v tom až po uši a můj MCvysněný je přesně to co sewm nchtěla. Dokonalý ...nejen pro mě.

O jednom velkém očekávání splněného předcevzetí

16. května 2008 v 20:41 | Slečna A.
Takže moje první předcevzetí.....
Zítra jedu na brigádu, budu tam roznášet jídlo a pití.Ale protože to sou narozky kámoščiného taťky ,tak nepředpokládám ,že budu celou dobu jenom makat.
Tkaže moje první předcevzetí je NEUJíST tam ,co nebudu muset. Zkrátka se vyhnou ujídání a zbytečnému přecpávání.
V pondělí vám napíšu ,jak sem to zvládla.

(Jaká) být či nebýt ...toť otázka

16. května 2008 v 20:26 | Slečna A.
Někdy přemýšlím nad tím ,co jsem zkutečně já a co je to na co si hraju. Tyhle dvě bytosti zplynuly v jednu a já zaboha nemůžu určit ,která z nich je ta co k smrti nenávidím.
Sem ironická,sobecká a tak trohu mrcha.Sem tohle já?
A nebo sem maminčina hodná holčička?
Takové to beznadějné nic bloumajcí myšlenkami na sebezničení?
Sem já ten člověk ,co ho mrzí ubližovat ,nebo ten druhý.Ten ,,zlý" ?
Ten kterému nevadí říkat krutou pravdu do očí kdykoliv se mu to hodí?
Být či nebýt? A co je vlastně být sám sebou to je mje otázka.
A co vy?YJak ste zvládly dnešek?Taky se na konci tohodle dne cítíte tak zklamaně , jako já?

Zprávy z vnitřního světa Slečny A.

15. května 2008 v 18:23 | Slečna A.
Takže...
Asi bych měla psát taky články ...o sobě a všem nepodstatném dějícím se v mém životě.Takové ty kecy do krerých dáváte kus sebe a připomínáte světu ,že nejste jenom stroj na hubnutí ,ale taky člověk.Omylný.Slabý.Ubližujcí.
Ale bojím se vás mít ráda.Bojím se ,toho že by mi na vás záleželo.A pak by z toho nebyl bog o hubnutí.Byla by to část mého života.Mého já.
4asem by mi na vás začalo záležet a pak bych se bála sem dát svoje jídelníčky,protože by ste mě za ně soudily.Což nechci,protože bych se měnila nebo lhala.
Ale možná to udělám...
Protože sem člověk.Omylný,slabý a ubližujcí ,ale taky žijící láskou.